MMA rukavice díky častému používání začnou smrdět. Někdy je fajn je hodit do pračky nebo je prostě vyhnat ven. Položit na parapet, na balkon a nechat matku přírodu, ať se s tím popere.
Problém nastává, když i jí se zkroutí nos a začne z toho zápachu slzet. Nebo rovnou brečet.
Najednou máte z šesti uncových rukavic (bavíme se zde o amatérských MMA rukavicích, takzvaných bambulkách) div ne dvanáctky.
V tu chvíli začnete přemýšlet, jak je co nejrychleji vysušit. Zvlášť když vám do zápasu, ve kterém je máte použít, zbývá jen pár hodin.
Přesně to řešil Filip Janík na Garage Fight Night v Ostravě, kde měl nastoupit proti domácímu Antonínu Novosadovi v K-1 v malých rukavicích.
Ještě v hotelu U Šipků je sušil fénem, aby se nakonec na váze ukázalo, že jdeme K-1 ve velkých rukavicích. A s koženými holeněmi místo původně domluvených látkových.
Takže veškeré sušení bylo k ničemu.
Samotný zápas pak trval něco málo přes třicet sekund.
Filip začal útočit soupeři po spodcích. Následně Novosad vyrazil dopředu a došel si pro koleno do hlavy, po kterém šel k zemi.
Rozhodčí začal počítat.
Jedna, dva, tři.
Až do deseti.
Konec zápasu.
Filip Janík vítězí TKO v prvním kole.
Po zápase za námi Novosad přišel s tím, že ho Filip trefil horní hranou chrániče holeně do oka. Měl v něm kontaktní čočku, která se mu srolovala a bez ní nic neviděl.
Zároveň se omlouval, že jsme jeli takovou dálku kvůli třiceti sekundám.
V tomhle jsou bojové sporty někdy opravdu na piču, abych použil ostravský dialekt. Tři a půl hodiny tam, to samé zpátky. A když v Praze chytnete páteční špičku, jako mi, můžete si v kolonách postát další hodinu – hodinu a půl.
Ale zpátky k tomu kolenu.
Chvíli se totiž zdálo, že nám změna pravidel paradoxně pomohla k vítezství. Jenže Filip si byl jistý, že soupeře trefil kolenem. A na opakovaných záběrech je patrné, že právě koleno zasáhlo Novosadovu hlavu. Možná zrovna do oka. Zápasení v čočkách není prostě ideální, ale co může člověk dělat.
Takže o vítězství nerozhodly chrániče, ani rukavice, které ještě pár hodin před zápasem potřebovaly fén.
Rozhodlo koleno.
P.S.
Na hotelu jsem se ve dvě hodiny v noci probudil s pocitem, že se dusím. Že mi něco zeleného zaplavuje dutiny.
Nejspíš žáha. Nebo já nevím.
Vzápětí mi v hlavě naskočila stará písnička Billa Swana I can help.
A tak jsem se dusil, v duchu si broukal písničku a zároveň si říkal, že si to musím zapamatovat. Že bych to mohl použít v nějaké své knížce nebo povídce.
Asi bych ty thrillery měl přestat psát.
Už mi to leze na mozek.
